Markéta Zlesáková

texty

home

 

Markéta Zlesáková diplomovala v atelieru doc.Lindovského na Akademii výtvarných umění v Praze. Od té doby se specializuje na volnou malbu a ornamentální nástěnné malby a tapety. V současné době zpracovává inspirace z jednoletého uměleckého pobytu na Novém Zélandu a v Tongánském království.
Čím je nejvíce fascinovaná jsou šťavnaté pralesní kompozice, které zpracovává ve svých malbách a textilních dekorech.
V podstatě stále osciluje na pomezí volného umění a užitého textilního umění, tyto dvě výrazové formy se stále prolínají a přinášejí vzájemnou inspiraci.
Jejím zatím nejrozsáhlejším cyklem jsou „Kamufláže“, lesní a pralesní motivy.
Ráda používá různé formy pro, v závěru, klasický závěsný obraz. Komplikovanost zdánlivě chaotického obrazu a následné vynoření se systému, ornamentu, to je forma, kterou autorka považuje za nejgeniálnější výraz umění a ráda by se jí přiblížila. Islámské ornamenty jsou pro ní inspirativní a nepřekonatelné.

Hynek Rulíšek

 

„Chci raději dosáhnout souzvuku s přírodou než ji napodobovat.“ (Georges Braque)

Tvorba Markéty Zlesákové názorně ukazuje širokou škálu možností přístupu ke skutečnosti obklopující člověka, nepřebernou mnohotvárnost vidění a prožívání přírody a života. Setkáváme se v ní s řadou tématických okruhů i způsobů jejich uchopování: od interiérů, přes občasné zapojení lidské postavy, často až k nerozeznání zapletené do okolního prostředí (byť není přesvědčeným figuralistou) až ke klasickým krajinám, z nich vycházejícím lineárním horizontům a jejich občasné abstrahující transformaci v dekorativní motivy a kamufláže. A právě její inspirace přírodou (mimo jiné i díky intenzivním zážitkům z pobytu v Thajsku, na ostrově Bali, Novém Zélandu a na souostroví Tongánské království), respektive krajinou a hustým podrostem tropické vegetace v jejích dílech dominuje. Pro autorku se stává příroda důležitou múzou a inspirací. Vychází vždy z reálné podoby skutečnosti, avšak zachycuje ji svým vlastním, osobitým způsobem, jak s jasně čitelným rukopisem a rázným vedením tahů štětce, tak nezaměnitelnou barevnou paletou laděnou převážně do modrých, zelených až fialových odstínů. Henri Matisse prohlásil: „Když maluji zelenou, neznamená to trávu, když maluji modrou, neznamená to nebe.“ Této svobody dosáhla autorka při proměňování reálného přírodního motivu v abstrahující stylizaci, kdy konečný obraz vykrystalizuje v dekorativní kompozici, nebo přímo do maskovacího vzoru (připomínajícího vojenské uniformy). Vidíme propojení obou témat, jako u obrazu „Prales“ (2010), kdy stylizovaná houština džungle zřetelně přechází v geometrizující maskovací motiv. Ale tento příklad trochu předběhl vývojovou linii tvorby Markéty Zlesákové. S dekorativními prvky a díly dosahujícími téměř až k hranici geometrické abstrakce se setkáváme již na jejích grafikách a sítotiscích („Západ slunce“, linoryt z roku 1999, několik variant „Východu slunce“, „Bazénky“, 2002 atd.). „Bazénky“ pak dále můžeme spatřit v jiné technice - malbě olejem na fólii o rok později (2003). Tyto geometrické objekty však tentokrát jakoby z části zakrýval velký zelený list. Téma slunce později dále zpracovává v olejích na plátně – „Západ slunce I. – III.“, 2011. Dalšími příklady ze současné doby jsou i olejomalby „Mřížky I.“ a „Mřížky II.“ (oba 2011). Pro tvorbu kamufláží byl v autorčině vývoji velmi zásadní obraz

„Kamufláž I.“ (akryly na fólii, 2003), polyptych, skládající se ze čtyř obdélných polí. Zde se příznačně objevuje porůznu zakombinovaný o rok starší obraz „Muž a žena“, proměňující se ve směru zleva doprava v čím dál výraznějších až základních barvách do více tvarově oproštěnějších stylizací vegetativních motivů. Barevná skvrna se proměňuje a nabývá důležitějšího významu. Podobně je tomu i u obrazu „Kamufláž- autoportrét“ (olej na plátně a překližce, 2003). Zde se nachází různě zpracovaná autorčina podobizna na třech obdélných polích. Ve směru zprava doleva vidíme klasicky portrétovanou figuru s tropickou flórou v pozadí, která se v prostředním poli postupně rozkládá a zjednodušuje až do maskovacího vzoru, kde nám postava pomalu začíná splývat s formulovanou vegetací, aby v třetím obdélném poli vyšla synkreze postavy s pozadím v jediný, výrazně barevný, dekorativní celek. Sama na toto téma dodává: „Posun reálného prostoru do kamuflovaného je pro mě zajímavým momentem pro zpracování. Využívám tohoto znejistění nejen v námětu, ale i ve formě zpracování. Tím mám na mysli prolínání obrazu nebo grafiky s textilem. Vnímám zde úzkou hranici mezi obojím.“ Další příklad využití dekorativních prvků a jejich splývání s reálnými lze vysledovat u obrazů, ve kterých využívá již předem předtištěných květinových či kamuflážních vzorů, do kterých velice citlivě komponuje jednotlivé předměty a figury, např. „Babi a já“ (olej na látce a sololitu, 2003), nebo novějších obrazech jako „Čtenář“ (2009) či „Vzpomínka na A. Christie I.“. U druhé verze už je však dekorativní květinový vzor namalovaný olejem a ne tištěný (2010). Dosti zásadní díla představuje cyklus šesti obrazů „Paměť I. – VI.“ z let 2004 až 2005. Zde v kombinované technice akrylu a oleje na plátně rozkrývá své intimní prožitky spojené s odchodem z velkoměsta na venkov. Téma zachycené na plátnech má základ v několika fotografiích. Pro autorku je zásadní hluboký niterný zážitek a otázka, kterou sama vyslovila: „Jakou barvu má vlastně paměť?“ U všech šesti děl vidíme vývoj jak po obsahové, tak po formalin stránce. Malba na prvním obraze je popisnější, rukopis je do určité míry sevřenější, podobně je tomu i na druhém obrazu. Poté se již výraz malby přetváří, stává se uvolněnějším. Vidíme stylizovanou krajinu, kterou prochází drobná postava autorky samotné; snad ne náhodou ve směru, kterým se odehrává děj na plátnech zachycený. Autorka dále opouští dřívější popisnost ve prospěch expresivněji podané vegetace a přírodních motivů, až ve finále dochází k jednoduchému, abstrahovanému krajinnému motivu s měsícem. Při pohledu na tento obraz nelze nevzpomenout slov německého prozaika a dramatika Gerharta Hauptmanna: „Domníváš se, že tma je jen popřením světla, a zatím je to světlo v jiné

podobě.“ Jedním z důležitých tématických prvků, který se na těchto plátnech poprvé vyskytuje a ke kterému se autorka dodnes vrací, je téma okna. Na prvním zachycuje ještě okno v městském bytě, které na druhém přímo přechází do otevřeného okna na chalupě, kterým je vidět okolní příroda, objevující se i v dalších obrazech. Všechny výjevy však mají jeden společný bod: lineární, vodorovný pás složený z několika různě barevných pruhů, který prochází dolní částí všech šesti obrazů jako jakýsi horizont. Zdůrazněn je tu určitý moment – moment propojení všech děl do jedné vzpomínky. Ano, tento pás je tou sjednocující vzpomínkou, pamětí, po jejíž barevnosti se autorka ptá. Významnou událostí v uměleckém životě Markéty Zlesákové byla účast na mezinárodním malířském sympóziu, pořádaném v srpnu roku 2010 Jihočeským krajem, organizací Kulturní most a Alšovou jihočeskou galerií v Hluboké nad Vltavou. Ještě je však nutno připomenout její účast na sympóziu Velký formát (2005) v jihomoravských Valticích, což svědčí o autorčině schopnosti a umu vyrovnat se s prací na prostorově rozměrných plátnech. Na Hluboké se autorka naplno ponořila do práce v plenéru. Snad ani sama netušila, jak ji pobyt v jižních Čechách poznamená. Vzniklo zde několik velice kvalitních děl, jako „Stmívání“, „Hladina II.“, „Kachničky“ nebo „Rybník na Hluboké“ (vše akryly na plátně). Důležitý byl ovšem fakt, že se pro ni stala práce v plenéru dalším plodným východiskem a inspirací. Jednak, podle jejích slov, je fotografie příliš neživá na práci s krajinou, jednak její záliba ve ztvárňování vodních hladin je důsledkem okouzlení „vodní krajinou“ jižních Čech. Díla zachycující krajinná zákoutí, ztichlé vodní hladiny zarostlé rákosem či lekníny, nebo naopak zurčící potoky, vyvolávají v člověku vzpomínku na díla slavných impresionistů. Ne nadarmo se některé z jejích obrazů nazývají „Imprese“ (2010). Markéta Zlesáková si přesto v žádném případě nedává za cíl napodobovat díla slavných autorů, ale ubírá se svou vlastní cestou hledání a poznávání odpovídající jejímu naturelu i současné době. A to nejen díky své, již zmíněné, osobně charakteristické barevné paletě. Zde se přímo nabízí paralela se slovy jednoho z nejpřednějších představitelů německého expresionismu počátku 20. století, Franze Marca: „Věříme, že svými obrazy jsme srdci přírody aspoň tak blízko jako Manet, který rafinovanou malířskou interpretací vnější formy a barvy uměl dát broskvi anebo růži její vůni a zároveň ukázat její vnitřní tajemnost. – Dnes hledáme pod závojem zdání skryté formy přírody, které pokládáme za důležitější než objevy impresionistů. Hledáme a malujeme vnitřní duchovní stránku přírody, protože tuto stránku vidíme právě tak, jako si kdysi lidé

uvědomili existenci fialových stínů a ovzduší okolo věcí. – Věříme velmi vážně, že naše formy odvozujeme z přírody, právě tak jako všichni umělci v minulosti.“ Jak vidíme, výtvarný svět Markéty Zlesákové je velice členitý a bohatý. Při své tvorbě ráda hledá a používá různé formy a způsoby vyjádření, experimentuje, má zálibu jak v klasické plenérové malbě, tak v komplikovanosti zdánlivě chaotického obrazu ornamentu či kamufláže, z něhož vystupuje finální dílo ve svém řádu. Autorčina tvorba je neustálé učení a hledání, jak o něm mluví sv. Augustin: „Hledáme, abychom nacházeli, ale nacházíme, abychom hledali - tedy hledáme, abychom hledali.“ Jedno však lze s jistotou prohlásit: Markéta Zlesáková nejen že neustále hledá, ale také nachází. A její díla jsou svědectvím jejího pracovitého a upřímného hledání.

Hynek Rulíšek